Všechno nové, Útok Můry!

Vypadá to, že tam je převaha městských legend, které zahrnují hmyz leze do našich tváří, zatímco spíme. Nejslavnější mýtus je něco v duchu “jíš 8 pavouci rok ve spánku“. Vlastně, když si vygooglujete, že se číslo pohybuje od 4 do 8… až kila? Není divu, že se věci na internetu tak přehánějí, zvláště pokud jde o stále tak populární arachnofobii. Pochybuji, že průměrný Američan sní za celý život více než několik pavouků; váš domov by prostě neměl být prolezlý tolika pavouky, aby každou noc skončili ve vašich ústech! Podobný mýtus je stále mýtem, ale se zrnkem pravdy – že ušáci se v noci zavrtávají do vašeho mozku, aby nakladli vajíčka. Není pravda, že ušáci jsou lidští parazité (díkybohu), ale mají predispozici lézt do úzkých, vlhkých místech. Je možné, že se to v roce stalo dostatečně často Ty stará Anglie že si ušák vysloužil toto notoricky známé jméno. Švábi byli také zdokumentováni jako speleologové – ale jakýkoli lezoucí hmyz, který by se po nás mohl v noci procházet, by mohl skončit v jednom z našich otvorů.

Nikdy jsem však neslyšel, že by můra lezla do ucha, dokud jsem nenarazila tento dnešní příběh! Myslím, že zmatený Noctuid nějak skončil v uchu tohoto chlapce, i když se nemohu ubránit otázce, jestli to tam dal sám… Můry obvykle nepřistávají na lidi, když spí, ani nejsou náchylní k navlhnutí, těsná místa. Ale zase je možné všechno, někteří noctuidi se ve dne plazí pod kůrou nebo listím, aby se mohli bezpečně ukrýt. Dokonce jsem narazil jiný příběh ušního mola z Velké Británie (ne že by Daily Mail byl seriózní zdroj).

Přirozeně, některé líné zpravodajské zdroje jsou pomocí souborových fotografií “můry” místo kopírování fotografie z původního příběhu. Je to extra veselé, protože na jednom z použitých obrázků je popsán nový druh můry loni od Bruce Walshe v Arizoně. Lithophane leeae byla na mém blogu uvedena již dvakrát, ale takhle nikdy!

Na závěr je zde báseň Roberta Cordinga (také kde je výše uvedený obrázek Bylo zjištěno).

Zvaž toto: můra vlétne člověku do ucha
Jeden obyčejný večer bez povšimnutí.

Když můra tluče křídly, všechny větry
Země se shromáždí v jeho uchu, řvát jako nic
Už někdy slyšel. Třese a třese
Jeho hlava, jeho žena se mu zaryla hluboko do ucha
Se špičkou Q, ale řev neustává.
Zdá se, jako by všechny dveře a okna
Jeho dům okamžitě odfoukl –
Podivná hra okolností, nad kterými
Nikdy neměl kontrolu, které ale mohl ignorovat
Až večer zmizel, jako by byl
Nikdy to nežil. Jeho tělo už ne
Zdá se mu vlastní; křičí bolestí, aby se utopil
Ven vítr v jeho uchu, a proklíná Boha,
SZO, před hodinami, byla benigní generalizace
Ve světě, který jde dostatečně dobře.

Na cestě do nemocnice, jeho žena se zastaví
auto, řekne svému manželovi, aby odešel,
Sedět v trávě. Nechybí světla auta,
Žádné pouliční osvětlení, žádný měsíc. Bere
Svítilna z přihrádky na rukavice
A drží ho u ucha a, neuvěřitelně,
Můra letí ke světlu. Jeho oči
Jsou mokré. Cítí se, jako by se najednou stal poutníkem
Na břehu nečekaného světa.
Když si lehne zpátky do trávy, je to kluk
Znovu. Jeho žena svítí baterkou
Do nebe a je jen ticho
Nikdy neslyšel, a malá cesta
Světlo míří někam, kde nikdy nebyl.

– Robert Cording, Společný život: Básně (Fort Lee: Tiskárna CavanKerry, 2006), 29–30.